Beze jména 5
„Nemohu vám dát klíčky od auta,“ odpověděl jí profesor Rajmont klidně. Díval se na ni z křesla a neunikly mu její rudě napuchlé oči.
„Je to moje auto. Mohla bych vás zažalovat za neoprávněné držení majetku nebo tak něco,“ osopila se na něj. „Prosím, dejte mi ty klíče, ať odsud můžu odjet.“
„Kdybych vám je dal a vám se cestou něco stalo, bylo by to mým přičiněním,“ upozornil ji. „Utrpěla jste poměrně těžký šok. Myslím, že během příští jízdy byste neměla jet sama. Kdybyste náhodou opět ztratila kontrolu nad řízením,“ ušklíbl se, čímž dohnal dívku téměř k hysterii.
„Bylo to kvůli vám a vy to moc dobře víte! Kdybyste na mě nemluvil, nestalo by se to!“ vřískla.
„Ano, mělo mě napadnout, že si na zdvořilostní konverzaci právě nepotrpíte,“ odpověděl sarkasticky a dál se u toho šklebil. „Prosím, posaďte se opět a dopijte si čaj. Můžeme si teď promluvit v bezpečnějším prostředí než na silnici.“
„Nechci se posadit, nechci čaj a vůbec se s vámi nechci bavit!“ štěkla na něj. Možná by pokračovala dál, ale začal jí zvonit mobil.
Koukla na displej. Máma. S povzdechem se otočila zády k profesorovi a zvedla to. „Ahoj,“ řekla do telefonu. „Jela jsem se učit na chatu, přece, na celý týden,“ zamumlala netrpělivě. „Aha…“ netrpělivost vystřídalo překvapení a vzápětí panika. „Já jsem tam ještě nedojela. Potkala jsem cestou… známého a jsem teď u něj,“ podívala se úkosem na profesora za sebou. „Já se ti zítra ozvu,“ ujistila matku rychle, „díky, mami, ahoj.“
Opřela si telefon o bradu. Pak se otočila a usadila se zpátky do křesla. Všechen vztek byl pryč.
I Rajmont chvíli moudře mlčel.
Šarlota se zhluboka napila čaje. A zakuckala se. Teď už by opravdu nikam nemohla jet. Zhruba polovinu obsahu hrnku tvořil rum. Vyčítavě se na něj podívala. Přestože na něj před chvílí křičela, vypadal velmi klidně. To by u něj nečekala.
„Takže mi ty klíčky nedáte,“ zkusila to znovu, ale znělo to spíš jako konstatování než otázka.
„Správně,“ přikývl. „To byla vaše maminka?“
„Ano,“ také kývla. „A kam mám teď asi jít? V noci. Pěšky.“
„Můžete přespat tady,“ ušklíbl se. „Copak vám chtěla?“
„Přespat tu?“ vykulila na něj oči a jeho otázku ignorovala.
„Kromě téhle místnosti, kuchyně a koupelny je tady dole ještě malá pracovna a nahoře je ložnice,“ řekl na vysvětlenou. Když se stále tvářila nedůvěřivě, dodal: „Rád vám přenechám ložnici. V pracovně mám velmi pohodlnou pohovku, na které často spím.“
Chápavě přikývla.
„A jak dlouho se zdržíte?“ ušklíbl se.
„Jen do zítřka, samozřejmě,“ ubezpečila ho rychle Šarlota.
„Pak se přesunete na vaší chatu?“ ujišťoval se dál.
„No, ano,“ kývla váhavě.
„Přímo tam?“
„O co vám jde?!“ vyštěkla na něj prudce.
„Vůbec o nic, slečno Machová,“ bránil se naoko. „Jen jsem měl za to, že ze sluchátka bylo slyšet něco ve smyslu – klíče od chaty leží doma na stole.“ Nedokázal se ubránit úšklebku. Vlastně se o to ani nesnažil. „Měla byste být velmi šťastná, že jste mě potkala.“
Její zornice se vzteky zúžily. Nic však neřekla, místo toho se napila čaje.
Rajmont se zatím zvedl a zamířil k nenápadnému žebříku, aby se podíval, v jakém stavu je ložnice. Během pěti minut byl zpátky.
„Máte tam krásně čisto, větrá se vám tam, útulný pokojíček. Nicméně ty tašky doporučuji nechat dole,“ zašklebil se. „Co v té tašce vůbec táhnete?“
„Do toho vám nic není,“ odsekla.
„Učebnice?“ zkusil. „Do telefonu jste říkala, že se jedete na chatu učit,“ pokrčil rameny.
Šarlota neodpovídala. „Příprava na přijímačky?“ Bez odpovědi. „Na jakou školu se vlastně hlásíte?“
„Nic vám do toho není,“ zopakovala dívka úsečně. Jeho dotěrnost ji opravdu štvala.
„Máte pravdu, slečno Machová,“ odpověděl klidně. „Dáte si ještě čaj?“ sebral ze stolu oba prázdné hrnky.
„Ne děkuji, pane profesore!“ rozčiloval ji tím neustálým oslovováním.
„Jak je libo. Ani nic k jídlu?“ zavolal z kuchyně.
„Ne!“ houkla zpátky Šarlota. Ach jo, až bude tohle vyprávět Ingrid!
Vrátil se s podnosem máslem namazaných chlebů a s talířem plným šunky, salámu, sýra, okurky, rajčat a papriky. Šarlota se na to nedůvěřivě podívala. „Říkala jsem, že si nedám.“
„Já vím, to je pro mě,“ ušklíbl se znovu a nabídl si krajíc chleba bohatě obložený šunkou, sýrem a zeleninou. „Mmm!“
Šarlota se zhnuseně odvrátila a jen stěží potlačila zakručení v žaludku.
„Až překonáte svou hrdost, klidně si dejte,“ pobídl ji Rajmnont s plnou pusou.
Šarlota se beze slova vymrštila a zamířila ke dveřím. S hlasitým prásknutím je za sebou zavřela. Nutně potřebovala na vzduch. Byla uvězněna v chatě s člověkem, který jí pil krev poslední dva roky. Dalo by se říct, že ho opravdu nemohla vystát. Byl nesnesitelně arogantní, sarkastický, egocentrický a ještě jednou arogantní. Byl to neskutečný zmetek. A co hůř – byl si toho plně vědom a snad na to byl i pyšný! Dívka došla před své auto a položila se zády na kapotu. Založila si ruce za hlavou a zadívala se nahoru na hvězdy. Byly tu vidět mnohem lépe než ve městě. Milovala ten uklidňující pohled. Dokázala by tak strávit snad celé hodiny.
Brzy však svého úprku zalitovala. I přes to, že byl konec května, byla venku stále ještě zima. A kapota ji přes tričko nesnesitelně studila.
„Zvedněte se,“ ozval se vedle ní zase ten hlas, málem nadskočila leknutím.
„Co tu děláte,“ povzdechla si, ale odlepila záda od auta.
Hodil na kapotu tlustou deku a podal jí svůj svetr. „Až půjdete dovnitř, zamkněte. Klíč je v zámku, nechte ho pak tam.“ Otočil se k odchodu.
„Děkuju, pane profesore,“ řekla Šarlota, než zmizel v chatě. Zachumlala se do svetru a spokojeně si opět lehla na kapotu. Dovnitř šla až o hodně později. V obýváku se už nesvítilo, světlo vycházelo jen z pracovny. Poslušně zamkla. Dotápala k batohu a začala v něm hledat kartáček na zuby, pastu a pyžamo.
„Klidně si rozsviťte,“ ozvalo se z pracovny. Šarlota této nabídky ráda využila. Vklouzla do koupelny. Pak opět v obýváku zhasla a vyškrábala se po žebříku nahoru do ložnice, převlékla se do pyžama a zalezla si pod peřinu. Byl tu příjemný chladný vzduch. Zavřela oči a téměř okamžitě usnula.