Beze jména 4
„Šarloto, jdeš s námi odpoledne do kina?“ zašveholila vesele Ingrid.
„Ne, dneska to nestíhám,“ kroutila hlavou Šarlot. „Musím se učit.“
„Vždyť neděláš nic jinýho už celé měsíce!“ vztekala se Ing. „Maturitu máme za sebou, můžeš na profesora studený čumák v klidu zapomenout!“
„Já vím, že ano,“ povzdechla si. „Ale dal mi u zkoušky za tři! Myslela jsem, že to všechno umím, ale neumím! Co když neudělám přijímačky?“
„Dal ti za tři, protože je to arogantní kretén!“ dušovala se Ing. „Ani nevím, kolikrát jsem tě z toho dějepisu zkoušela a umělas to odříkat snad i pozpátku!“
„Fakt to nejde,“ opakovala Šar. „Pojedu na týden na chatu do Podkrkonoší a budu se tam učit. Teď tam nikdo nebude, takže na to budu mít i klid. Zatím se mějte,“ zamávala spolužákům a pospíchala domů, aby si mohla sbalit všechny potřebné věci. S překvapením zjistila, že jí celou tašku zabraly jen knihy a učebnice. Oblečení a jiné věci, které potřebovala, musela zabalit do krosny. Než se jí podařilo konečně nasednout do auta a vyrazit, bylo už šest večer. Cestou se ještě stavovala v supermarketu pro nákup.
Když vyjížděla z města, začínalo se už stmívat. Snad všichni z města dostali stejný nápad jako ona a odjíždějí na víkend pryč. Jí to však nevadilo, pustila si nahlas rádio a užívala si jízdu temnou dálnicí.
Poté co sjela z dálnice, musela znatelně zpomalit. Především projíždění vesnic a městeček ji velmi dráždilo. O to víc si užívala, když opět míjela ceduli s přeškrtnutým názvem městečka a mohla šlápnout na plyn.
Příliš často se jí nestávalo, že by míjela nějakého chodce v noci. Málem ho i přehlédla. Byl celý v černém. Měl přes rameno i černou sportovní tašku, která měla na sobě jeden drobný reflexní pruh. Jen díky tomu si ho všimla. A přesto, že byl sám, šel po pravém okraji silnice. Idiot!
Prudce šlápla na brzdu a rychle se ve zpětném zrcátku ujišťovala, že za ní nejede nikdo další. Naštěstí ne. Pro jistotu dala oba blinkry a pomalu se blížila k chodci před sebou. Skoro krokem se dostala vedle něj, ztlumila rádio, srolovala okýnko spolujezdce a prudce na chodce zakřičela: „Vy hlupáku! Co si o sobě myslíte?! Nevíte, že když jste sám, máte jít po druhé straně? A nejste v té tmě vůbec vidět! Mohla jsem vás přejet!“ vztekala se Šarlota a ještě víc ji rozčilovala jeho netečnost.
„To jste mohla, slečno Machová,“ ozval se konečně muž, který dál kráčel vedle jejího auta. Otočil se na ní a ušklíbl se tím svým způsobem, který ji tak iritoval.
Překvapeně dupla na brzdu a auto zastavila úplně. „Pane profesore? Kde se tu berete?“ nedokázala skrýt v hlase své překvapení.
„Mám tu poblíž chatu, slečno. Bohužel k ní nejede autobus a auto teď nemám k dispozici,“ odsekl a kráčel dál, takže auto už předešel.
„Emm… Mohla bych vás někam přiblížit?“ zeptala se opět vedle něj. Nepřemýšlela nad tou otázkou příliš dlouho, takže otázka ji samotnou překvapila.
Zjevně nebyla sama. Rajmont se zastavil a sklonil se do okýnka auta. „Myslíte to vážně?“
„Už to tak bude,“ pokrčila Šarlota rameny. Co jí to sakra napadlo?
„A smím vědět, proč vám tak záleží na tom, aby mě tu nic nepřejelo, slečno Machová?“ zeptal se při zapínání pásu na sedačce spolujezdce.
Šarlota se krátce zamyslela, jestli vůbec ona sama zná odpověď. Nakonec se přesladce usmála a pravila: „Nechci studenty připravit o tak skvělého a milého profesora.“
„Slečno Machová, jste podlejší, než jsem si kdy myslel,“ uchechtl se.
I Šarlota se usmála, zařadila rychlost, zkontrolovala zrcátka, vypla blikačky a rozjeli se. „Kudy?“
„Zatím rovně, já vám řeknu,“ odpověděl. Všiml si, že je mírně nervózní. Stejně jako v jeho hodinách, v kabinetu, před komisí...
„Proč jste se rozhodla maturovat právě z dějepisu? Byla jste jediná ze třídy,“ ozval se po chvíli a zaujatě si ji prohlížel.
Šarlota nervózně sevřela volant. Už teď litovala, že mu nabídla svezení. Stále to bylo moc čerstvé. Ještě se s tím nevyrovnala. Neřekla to ani rodičům. Jak jí mohl dát za tři? Vždyť všechno věděla! A co tam sakra dělal ten komisař? Spal?! Stiskla volant pevněji. Musí se soustředit na řízení. Musí se soustředit…
„Slečno?“ ozval se vedle ní poněkud starostlivý hlas. „Je všechno v pořádku?“
„Jistě,“ odsekla. Ani si v té tmě nevšimla, že jí zbělely klouby na prstech. Ani toho, že jede rychlostí 120km/hodinu a motor nesnesitelně řve.
„Máte trojku,“ upozornil ji zdvořile.
„No jistě! Vy to víte nejlíp, když jste mi ji dal! Hmm?!“ obořila se na něj a úplně se zapomněla soustředit na silnici. Stále stála na plynu.
„Mluvím o rychlosti!“ překřičel jí a chytil do ruky volant, který ona téměř pustila. Na poslední chvíli se vyhnuli pangejtu v protisměru. Naštěstí v deset večer tu už nebyl žádný provoz. „Dejte nohu z plynu!“ zasyčel na ní, zatímco sledoval silnici a řídil. Ručička na tachometru začala pozvolna klesat z hodnoty 150 na přijatelnějších 100… 80… 50… 30… Až nakonec zastavili u kraje silnice. Rajmont opět pustil blikačky. Setřel si z čela kapičky potu. „Budete něco namítat proti tomu, když budu řídit já?“
Šarlota jen zavrtěla hlavou. Bledá jako stěna zírala před sebe. I ona měla tvář celou zpocenou. Teprve teď jí docházelo, že je oba málem zabila. Nechala se vyprovokovat takovou hloupostí! Odepla si pás a vystoupila z auta. Venkovní vzduch byl osvěžující. Zhluboka se nadechla. Obešla auto a posadila se na sedadlo spolujezdce. Její, teď už bývalý, profesor zatím auto obešel z druhé strany a sedl si místo ní za volant. Připoutal se, nesouhlasně se podíval na Šarlotu, která vedle něj seděla a nepřítomně zírala z okýnka. Mlčky nastartoval a rozjeli se. Musel auto otočit. Odbočku k jeho chatě dávno minuli. Cesta netrvala ani deset minut.
Zaparkoval před domkem, vypnul motor a vzal si klíčky. Popadl i svou tašku a odemkl chatu. Asi po minutě se vrátil opět k autu. Otevřel dívce dveře. „Vystupte si, v tomhle stavu vás řídit nenechám,“ vyzval ji autoritativním tónem, který nepřipouštěl žádné odmlouvání. Ani by ho nebyla schopná. Její hrdost ji málem stála život. Stále dokolečka si to opakovala. Jako v mrákotách vešla do chaty a posadila se do nejbližšího křesla. Její taška a batoh přistáli vedle. Vzápětí přinesl i tašky s jídlem. Odnesl je někam za roh. Nejspíš do kuchyně.
Něco horkého jí vtiskl do ruky. Hrnek. „Čaj,“ objasnil jí. Stále se na hrnek dívala, jako by to byl předmět z jiného světa. „Omlouvám se,“ řekl tiše. „Nechtěl jsem vás tak vykolejit v tom autě.“
Posadil se do křesla naproti. Zvědavě si ji prohlížel.
„Kdybyste se chtěla třeba opláchnout,“ nadhodil, „koupelna je támhle.“
Šarlota se zvedla a zamířila tím směrem. V půli cesty se zarazila. V rukou stále držela hrnek. Vrátila se, aby ho odložila na stůl. Pak zmizela v koupelně. Podívala se do zrcadla. Vlasy měla splihlé, obličej zpocený, oči rozmazané. V hrůze na sebe hleděla. Opláchla si obličej. Pak se snažila něco udělat s líčením. Povedlo se jí to jen částečně. Alespoň už nevypadala jako Emo fanynka. Pak se sesunula na zem vedle umyvadla a nekontrolovatelně se rozplakala. Sama si nebyla jistá proč přesně. Byl to nutný únik před celou tou situací. Potřebovala emoce nějak odventilovat. Snažila se vydávat co nejméně zvuků, ale sem tam jí nějaký ten vzlyk prostě unikl.
Ozvalo se zaklepání. „Slečno Machová? Jste v pořádku?“ zeptal se už podruhé ten večer. Šarlota se zoufale snažila uklidnit, aby dokázala něco říct. Ze zkušenosti věděla, jak hrozně zní její hlas, když brečí. „Mohu jít dál?“ klika se začala zlehka pohybovat.
„NE!“ odsekla zděšeně dívka. To poslední po čem toužila, bylo, aby ji bývalý profesor viděl takhle.
„Ne – jakože nejste v pořádku nebo ne – že nemám chodit dovnitř?“ ujišťoval se zpoza dveří. Klika nadále zůstala v ostrém úhlu.
„Je mi fajn,“ odpověděla s velkým důrazem na poslední slovo. Klika se vrátila do původní polohy. Dívka si oddychla. Necítila se o moc silnější, ale muselo to stačit. Vstala a znovu se upravila. S výsledkem zdaleka nebyla spokojená, ale nebylo v jejích silám pro to udělat víc.
Zhluboka se nadechla a vyšla z koupelny čelit realitě.