Beze jména 2
„Tak, máte připravené své pojednání o Karlu IV., pane Kopecký?“ obrátil se Rajmont s nebezpečným úsměvem na Adama.
Adam se nadechl: „Víte, pane profesore, já to nechal na stole.“
Rajmont se samolibě usmál. „V tom případě nám o Karlovi můžete říct něco z hlavy.“
„To bych samozřejmě mohl, pane profesore,“ pokýval hlavou Adam, „ale já si toho o něm moc nepamatuji.“
„Pak máte dnes za pět,“ ušklíbl se profesor.
„Pane profesore,“ přihlásila se nesměle Šarlota. Ingrid jen nesouhlasně zavrtěla hlavou. Aniž by čekala na vyzvání, sama pokračovala, „nezasloužil by si druhou šanci? Musí hned dostat za pět?“
„Nevzpomínám si, že bych vás vyvolal, slečno Machová,“ zavrčel na ni. „A kde berete tu drzost, zpochybňovat mé výukové metody? Do zítra mi napíšete referát na Václava IV. na 3 A4. Jednoduché řádkování, Arial 10 a běžné okraje. Přinesete mi to do kabinetu. Pokud ne, dostanete stejnou známku jako pan Kopecký.“
Otočil se na podpatku a zamířil k tabuli, aby napsal rok, kdy se Zikmund ujal vlády.
„Vidíš, říkala jsem ti, ať se na to vykašleš,“ špitla jí do ucha Ingrid.
„Chcete nám něco povědět, slečno Loskotová?“ zeptal se stále čelem k tabuli.
„Ne, pane profesore,“ ozvala se Ingrid rychle. Po zbytek hodiny se nikdo neodvážil už ani ceknout.
Šarlota strávila celé odpoledne prohledáváním městské knihovny ve snaze najít dostatek informací k životu Václava IV. Zdálo se však, že je to téměř nemožné. Nikde i něm nepsali víc, než pár odstavců. Nakonec si pár nejslibnějších svazků půjčila domů a začala prohledávat internet. Wikipedii okamžitě vyřadila. Tušila, že by to profesor okamžitě poznal.
Nakonec sesmolila 2 a tři čtvrtě stránky. Pracovala na tom celou noc. Skončila v půl sedmé ráno. V sedm běžně odcházela do školy. Povzdechla si, sbalila referát do tašky, opláchla se, oblékla a vyrazila. Cestou v autobuse málem zapomněla vystoupit. Do školy došla skoro po paměti a od skříněk zamířila okamžitě k automatu na kafe. Hodila tam dvacku, zmáčkla vybraný čudlík, ale nic se nestalo. Po stisku červeného tlačítka naštěstí dvacka opět vypadla. Zkusila to ještě třikrát, než zjistila, že z automatu kafe dnes prostě nevypadne.
Vyploužila se po schodech až do čtvrtého patra, kde jim začínala chemie. Lavičky na chodbě už byly samozřejmě všechny obsazené, takže se sesunula na zem a položila hlavu Ingrid na rameno.
„Šarlot, co je?“ překvapeně ji pozdravila kamarádka. „Vypadáš, jako bys celou noc nespala.“
„Taky že ne,“ zamumlala.
„Jo? A s kýmpak?“ zachechtal se Adam, který stál vedle.
„Že se ptáš zrovna ty,“ štěkla na něj Šarlota. „S Václavem IV., pitomče.“
„Ty jsi to psala celou?“ zděsila se Ingrid. „Kvůli takovému idiotovi?“
„A co jsem měla dělat?“ obořila se na ní Šarlota. „Když mu to nepřinesu, dá mi pětku!“
Ingrid mlčky pokývala hlavou. „Kdy za ním půjdeš?“
„Asi hned po chemii,“ pokrčila rameny Šar, „ať na to nezapomenu…“
Ingrid opět kývla, ale už moc neměly kdy pokračovat v hovoru, protože právě zvonilo na hodinu. Chemikářka je pustila do třídy a začala s výkladem. Šarlota měla velký problém udržet pozornost. Hned po zvonění vyrazila ke kabinetu svého dějepisáře. Zaklepala a opatrně nakoukla dovnitř.
„Pane profesora,“ oslovila ho, když seděl u svého stolu a procházel si materiály k výuce. Otočil se k ní bez většího zájmu.
„Ano?“
„Přinesla jsem vám ten referát, co jste mi včera zadal,“ řekla dívka nesměle a podávala mu papíry.
„Teď na vás opravdu nemám čas, vidíte snad, že mám práci,“ osopil se na ní. „Přijďte po vyučování, rovnou si to přečtu a ohodnotím.“
„A-a do kolika tu jste?“ zeptala se s obavou, co by se stalo, kdyby ho po škole už nezastihla.
„Máte do půl druhé, je to tak?“ Šarlota přikývla. „Přijďte tedy po obědě, to tu budu určitě. A teď už mě nezdržujte!“
„Na shledanou,“ zamumlala zkroušeně Šarlota a vycouvala z kabinetu. Svůj referát stále držela v ruce. Zamířila do třídy na hodinu matiky.
„Tak co?“ vyzvídala hned Ingrid. „Co ti řekl?“
„Že teď nemá čas, ať přijdu po vyučování,“ svezla se Šarlota na židli. Zklamaně se podívala na Ingrid. Co když se mu to nebude líbit? Co když mi dá pětku? Už takhle mám známky dost na nic.“
„Ale nedá ti pětku!“ uklidňovala ji Ingrid rychle. „Vždyť jsi ten úkol vypracovala.“
„Chybí mi čtvrt stránky textu do těch tří,“ podívala se na ni vyděšeně. „Řekne, že jsem to nesplnila!“
„Neřekne,“ chlácholila ji Ingrid. Šarlota si povzdychla.
Celé dopoledne se Šarlota střídavě snažila neusnout a střídavě se děsila své konzultace v kabinetu dějepisu. Právě skončila poslední hodina a šla s Ingrid na oběd. Sama si nedala ani sousto, ale ochotně čekala, až Ingrid dojí. Za Rajmontem se jí opravdu moc nechtělo.
„Tak ať je na tebe hodný,“ popřála jí Ingrid, když se loučili. Šarlota pak vykročila opět ke kabinetu dějepisu. Způsobně zaklepala a vzala za kliku. „Pane profesore?“
„Pojďte dál, slečno Machová,“ vyzval ji od svého stolu. „Sedněte si sem,“ pokynul jí rukou ke křeslu vedle jeho stolu. Šarlota se do něj usadila a podala mu svůj referát. Profesor Rajmont ho přejel přísným pohledem. „To je vše?“
„Ano, pane profesore,“ přiznala Šarlota.
„Ale chtěl jsem tři stránky, nebo myslíte, že jsem tak senilní a nepamatuji si to?“ obořil se na ní.
„To si rozhodně nemyslím,“ hájila se rychle Šarlota. „Vím, že jste chtěl tři stránky, ale víc jsem toho nenašla.“
Rajmont se znovu zaměřil na referát: „Kde máte zdroje?“
„Zdroje?“ polekala se Šar a zmateně na něj zamžikala.
„Odkud jste čerpala? Z jakých knih?“ pak se povýšeně ušklíbl, „to byla hloupá otázka. Z jakých internetových stránek?“
„Použila jsem i knihy,“ ozvala se Šarlota pobouřeně.
„Smím vědět jaké?“
„Ano, mám je tady,“ přikývla a vytáhla je z tašky. „Chystala jsem se je vrátit opět do knihovny…“
„To mě opravdu nezajímá, slečno Machová,“ vzal jí knihy z ruky a začal si je prohlížet. Šarlota se zatím opřela do křesla a sledovala svého profesora, který si důkladně pročítal její referát. Obočí měl svraštělé k sobě, jak se u toho mračil. Šar si ani neuvědomila, jak se jí klíží oči. Rajmont si dočetl text a začal si k tomu hledat na informace v knihách, které přinesla i na internetu. Červenou fixou cosi vpisoval do referátu a na vteřinku zajel pohledem ke křeslu – zdálo se mu, že je dívka už moc dlouho potichu.
Hlava jí spadla na prsa, vlasy jí splývaly přes tvář, ale nebylo těžké odhadnout, že má zavřené oči. Pravidelně oddechovala. Spala. Rajmont se proti své vůli přistihl, že se nad tím pohledem usmívá. Ačkoli neučil už moc dlouho, opravdu se mu ještě nestalo, že by mu studentka usnula v kabinetu. Silně pochyboval o tom, že by se stalo někomu z jeho kolegů.
Měl by ji vzbudit a vynadat jí nebo nechat spát a vynadat jí pak? Rozhodl se pro druhou možnost a pokračoval v procházení referátu.
Musel přiznat, že ho velmi překvapila. Text byl strukturovaný, slohově na jedničku, obsahově tak na dvojku, ale neměla splněný rozsah, zdroje, o citacích ani nemluvě…
„Slečno Machová,“ ozval se nejdříve tiše. Dívka se jen trochu zavrtěla. „Slečno Machová,“ zkusil to znovu, hlasitěji.
Dívka sebou prudce škubla a protřela si oči. „Já se omlouvám, pane profesore,“ začala rychle drmolit. „Na chvilku jsem zavřela oči… Strávila jsem nad tím referátem celou noc… Omlouvám se.“
„Ať už se to nestane. Jsou jistě pohodlnější místa na spaní,“ odvětil jí s vážnou tváří. „Tady máte referát zpátky. Červeně jsou tam vepsané drobné úpravy, které bych provedl. Případně překlepy, nesrovnalosti. V další psané práci dejte větší důraz na závěrečnou kontrolu. Nezapomínejte na zdroje a citace – jinak je to plagiátorství. To je trestný čin,“ všiml si, že dívka pokorně přikyvuje, pokračoval, „a samozřejmě dodržte zadání. Tři stránky jsou minimálně tři celé stránky. Nějaké otázky?“
Šarlota si pozorně prohlédla text a snažila se rozluštit některé klikyháky. Když dospěla k závěru, že časem se jí určitě podaří identifikovat všechny, zvedla k němu opět oči. „Vlastně mám, je za to nějaké hodnocení?“
„Pětku vám nedám, pokud se ptáte na to,“ ušklíbl se. „Ale vzhledem k nesplnění hlavní podmínky bych vám za to dal tři mínus nebo čtyři, což předpokládám, také nechcete.“
„Ne, to nechci,“ zamumlala rychle. „Takže bez známky?“
„Takže bez známky,“ kývl. „A příště se chovejte na hodině ukázněněji.“
„Vy příště neponižujte studenty,“ vyjelo jí z pusy dřív, než si uvědomila, co vlastně říká. Zděšeně se podívala na profesora.
„Našla jste v referátech snad zalíbení, slečno Machová? Nebo máte pocit, že vám nově nabyté vědomosti daly ono právo zpochybňovat mé výukové metody?“ v očích se mu zle blýsklo.
„A-ani jedno, pane profesore,“ bránila se dívka. „Jen,“ na okamžik zaváhala, „kdybyste se choval trochu mileji…“ Při naprosto netečném výrazu profesora nechala větu raději nedokončenou a odporoučela se ke dveřím. „Na shledanou, pane profesore.“
„Na shledanou, slečno Machová,“ zamumlal už na zavírající se dveře.